Každý si zaslouží šanci následovat své sny, ale někteří lidé mají jen jednu šanci.

Když se to nestíhá aneb moderní příčiny párové neplodnosti

24. května 2007 v 14:27 | Marcela |  Zdraví
Už delší dobu mám pocit, že bych ráda měla dítě. Tentýž pocit má i můj manžel.

Takže jsme zahájili "volnou lásku" a nijak se v našem společném milostném životě neomezujeme. Milování na povel by pro nás zatím bylo jaksi asi nepříjemné. Z hlediska anatomie by podobné počínání mělo teoreticky k početí dítěte stačit. Ale skutečnost je asi o něco složitější.

První měsíc to na sebe jen tak zkoušíme. Ještě je zima, všichni by raději zalezli a spali až do jara. Tak se moc nepřemáháme. Nic.

Další měsíc se mé plodné dny částečně strefují do zánětu dýchacích cest u mě, a nachlazení u manžela. Je nám fakt blbě. Už je skoro jaro. K tomu se přidává moje totální vynervování, způsobené nevinnou otázečkou obvodní lékařky.

Ta se mne totiž poté, co jsem si přišla pro neschopenku, a oznámila nové příjmení (od svatby už je to hezká řádka dní, ale k doktorovi chodím sporadicky), optala, zda nejsem náhodou těhotná. Což v jisté fázi měsíce jeden neví, že? Takže na mne zvedla obočí, předepsala mi místo paralenu lipový čaj a ležení v posteli a zakázala mi acylpyrin. Vše završil stres z hodně opožděné menstruace. To se mi stává tak vyjímečně, že jsem si samozřejmě hned myslela hádejte co. Dokonce jsem si udělala i těhotenský test, ale jelikož jsem ho použila poprvé, tak jsem mu ani nevěřila. Určitě jsem ho použila blbě. No nebyla jsem. Asi ta nemoc a taky hlavně hodně psychika. Takže nic. Mám si to přát, nebo nemám, mám na to myslet, nebo nemám, máme plánovat, nebo nemáme? Hodit za hlavu, nebo lépe počítat?

Další měsíc se tváří slibně. Oba zdrávi, rozkvetlé šeříky, příliv jarní energie. No ale jak taky může vypadat plodný týden?

Víkend. Opravujeme chalupu, s kamarádama, takže nulové soukromí. Trochu se ho vyskytne až v neděli ráno a v neděli večer. To je desátý den.

Pondělí. Já zůstávám na chalupě, manžel v pět ráno odjíždí do práce. Dopoledne hlídám řemeslníky a okopávám zahrádku a odpoledne si dopřávám malý výlet. Vracím se v devět večer. Je čas, chuť i síla. To je jedenáctý den.

Úterý. V pět ráno jedu na služebku, vracím se v osm, pokračuju s manželem a kámošema do hospody. Vracíme se v noci, padáme do postele a usínáme.

Středa. Přes den v práci. Odpoledne se nevidíme, já jsem na plavání a manžel opravuje u kámoše počítač. Vrací se, když už já spím, protože jedu zas ve čtvrtek brzy ráno pryč.

Čtvrtek. Cítím v těle, že dnes by to bylo možná úspěšné. Ale vstávám v pět a jedu na konferenci, vracím se v osm večer. Přicházím a slyším vzrušené telefonáty. Máme vytopený byt. Manžel vytírá. Uprostřed kýblů se svěřuji, že jsem se chtěla svěřit, že dneska by…ále. Fakt na to není den. Střídám manžela u hadru a on musí pryč. Měli jsme měli jít původně spolu, ale mně se nechce, musím dospat to ráno. Vrací se, když už já spím. Marná snaha, já se po třech hodinách spánku a dnešním vstávání už asi těžko vzbudím. Den čtrnáctý.

Pátek. Den patnáctý. Ještě je šance. Pořád mne ještě dloube v břiše. Večer jedeme na víkend na chalupu. Jsme tam strašně rádi. Ale zase nebudeme sami.

A co nás může ještě čekat v dalších měsících? Moje senná rýma s ucpaným nosem a nechutí k sexu. Zpomalující vedro. Služební cesty. Fyzicky náročnější sezóna pro manžela. A já stárnu a stárnu.

Obávám se, že tímhle stylem se poloviny našeho budoucího potomka asi nesetkají….

Aby nedošlo k nepochopení: spíme spolu opravdu rádi…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama